Při loupání cibule

Günter Grass předložil na prahu osmdesátky autobiografii. která je — jak u tohoto rozeného fabulátora není ani jinak představitelné — umělecky komponována a stylizována a neustále osciluje na hranici autentického dokumentu a fikce. dokládajíc i otevřeně přiznávajíc. že každé vzpomínání je i při nejupřímnější snaze o pravdivost vždy tvorbou příběhu a postav. nikoli jejich pouhou „věrnou“ reprodukcí. Autor tu revokuje skutečné události. lidi a zážitky. z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů (především „gdaňské trilogie“: Plechového bubínku. Kočky a myši. Psích roků). jako by obracel směr uměleckého procesu: jestliže dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar. nyní se zpětně — a s přiznanou nejistotou na každém kroku — snaží rekonstruovat životní a historickou realitu. z níž jeho umělecké příběhy a postavy vznikaly. Výsledkem tohoto pokusu je ovšem zase výsostně umělecké dílo. poutavé vyprávění s výraznými postavami. pointovanými příběhy a grassovsky hravým stylem. ale současně i dílo jako vážné. upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti. v níž autor žil. Tyto hodnoty díla byly bezprostředně po vydání překryty vzrušenými diskusemi. jež se soustředily na jediný bod celé knihy: na Grassovo pozdní přiznání. že jednotka. do níž byl jako dobrovolník na sklonku války přidělen. patřila k divizi SS. Nezaujatý čtenář se přesvědčí. že to není zdaleka jediný důvod. proč toto pozdní dílo velkého autora číst.